Zamyšlení před koncem rokuZamyšlení před koncem roku

Co tento rok dal a co vzal? Řekla bych, že v tomto roce se toho spoustu změnilo, nepočítaje proklamovaný konec světa připadající na 21.12, a spoustu toho ještě máme před sebou v příštím roce.

Tento rok byl pro mne osobně velmi zajímavý a zásadní, dala jsem výpověď v jisté práci, užila si svou nezaměstnanost, a nastoupila do nové práce. Člověk by řekl že život vzal i dal a plyne si dál a není třeba si nač stěžovat. Však já si ani nestěžuji…

Život je vpravdě krásný i když na něj nadáváme, děje se “bezpráví”, ale proč? protože to dovolujeme, protože si to dovolujeme, aby se to všechno dělo. Nic by se přeci nedělo, kdybychom to nechtěli. To stejné je s naší vládou a ekonomikou, kvalitou zboží a vůbec. Nic jiného si nezasloužíme, evidentně to tak chceme, je to pouhým odrazem toho jak si sami sebe vážíme.

Bojíme se změny, každé změny, ale proč nezačít ten příští rok jinak, proč nezačít příští den jinak. Ten je mnohem blíže a o to víc se člověk bojí udělat nějakou změnu. Bojí se vyjít ze své klece, ze své pevnosti bezpečí a okusit život. Ano, i já se bojím těch změn, co bude, co by mělo být a tak… ale proč? protože je to ve mě zakořeněné, protože tak učí společnost (tím nechci házet vinu na nikoho, prostě to tak je a buďme vděčni za to, jinak by nemohla přijít žádná změna) a změna musí vyjít z nitra, z našeho rozhodnutí, aby se udála. Můžeme dál žít jak žijeme naše životy, sem tam se podívat z okna na tu “duhu” nebo to můžeme nazvat i jinak a snít si svůj sen a to je pohodlné. Nic nás to nestojí, žádné úsilí a ještě při tom vypadáme a působíme jako oběť, no není to ideální?

Co takhle vzít život do svých rukou a snažit se žít, ne vlastně snažit se ne, ale prostě žít….a život je jednoduchý a může být šťastný a jak? prostými činy, vždyť nikdo nevyhledává složitosti, každý chce být šťastný a štěstí se skrývá v maličkostech prostého života – mít rád a být milován,  být svobodný, být v přítomnosti.

Být v přítomnosti – toto téma je hodně aktuální mi přijde. Co to vlastně je? Specifikovat se to určitě nedá, pro mne to je vnímat co dělám, být tady v realitě a při činnosti kterou dělám, být přímo u ní. Pro mne je to velmi těžké, ale nevzdávám se. Řekla bych, že se mi to daří akorát když korálkuji, nevnímám svět, vnímám jak beru korálky a šiju , něco se tvoří pod mýma rukama a ten zbytek je mi ukradený – jsem zcela ponořena do své činnosti, do přítomnosti a tak by to mělo být. Každý by měl dělat, to co dělá rád, proč se trápit někde, kde člověka nesmyslně buzerujou? proč být ve zlaté kleci, pokyvovat, neustále se přizpůsobovat a nesmět se rozlétnout, nechat duši vzlétnout? trápit se, být rozdvojený a kvůli čemu? kvůli pár žluťáskům, které stejně člověk utratí za honbou čehosi a stejnak mu to nic nepřinese…lepší jít do přírody a naslouchat jejímu hlasu – stromům, květinám kamenům.

proč jsme takoví, proč si stále škodíme a přemýšlíme o nesmyslech? bez toho bychom se vlastně hodně nudili a nevěděli bychom co máme dělat, to bude asi ten pravý důvod. Přeci jen si představte jak by život vypadal, kdyby každý dělal, co ho baví a kdyby člověk něco potřeboval, tak by to vyměnil za něco co vytvořil, bylo by to krásné, každý by byl spokojený a nebyl by hlad, nebyla by žízeň, nebyla by nespokojenost a tím pádem, nemoci a války.

jen jsem chtěla napsat, proč to nezměnit, proč nezačít u sebe, ono je to v zásadě jednoduché a i jednotlivec může změnit svět… možná jsem naivní, ale mám víru v dobré lidi…

Krásný rok PF 2013!

Listopadové listyListopadové listy

Stromy shazují svůj roční šat a očišťují se tak od nánosů společnosti. Vztahují své ruce k nebesům a pod nimi se rozprostírá koberec hrající všemi barvami – červený, hnědý, žlutý a místy ještě zelený, sem tam doplněn o žalud nebo kaštan.

Příležitost zajít si do lesa, do

lůna přírody, jsem měla až v polovině listopadu. Byla to krásná procházka, stromy hrdě stály a tiše volaly. Neodolala jsem a nedalo mi to, abych si neobjala strom s láskou. Takovou vroucí náruč a pocit bezpečí jsem dlouho nezažila. Byla bych tam vydržela věčnost, jak příjemné to bylo. Stromy jsou prostě nádherné živé bytosti, které všechno přijímají, jsou spojeny se Zemí a hlásí se i k Nebesům. Moc se mi líbí přirovnání z knihy „Symbolismus lidského těla“ od Annick de Souzenelle, že strom je tzv. zelený člověk ve smyslu a souvislosti jako „…toho, kdo plně dokončil sled svých zrodů a smrtí, aby se narodil v dimenzi božství.“ Annick ve své knize uvádí i souvislost mezi krví a chlorofylem mezi červeným a zeleným člověkem: „Zde se o něm zmiňuji jen k dokreslení skutečnosti onoho lidského Stromu, který je obráceným protipólem stromů našich lesů. Tyto zelené stromy dodávají kyslík stromu plic a od něj dostávají na oplátku kysličník uhličitý, který zas naopak přináší kyslík do alchymie chlorofylu (chloros – zelený). Uvědomíme-li si známou úlohu kyslíku v krvi, musíme tu konstatovat tak podivuhodné partnerství chlorofylu a krve, že můžeme mluvit o vzájemné komplementaritě zeleného stromu se „stromem červeným“ či „zeleného člověka“ s „člověkem červeným“. Rozhodně pokud se zajímáte o symboliku, lidské tělo a tak trochu výklad mytologie, tak kniha je velmi zajímavé počtení a mohu vřele doporučit.

A co se událo v měsíci padajícího listí?

Proběhly krajkářské trhy, křest dvou knih od Jana Bílého a viděla jsem dvě perfektní komedie v rámci Festivalu francouzského filmu.

Krajkářky se velmi povedly oproti loňskému roku. Skladba prodejců mi přišla trochu jiná – loni se zde prodávalo mnohem více materiálu. Díky své účasti jako prodejce jsem zhlédla krajkářky v rychlosti a nakoupila jsem si krásné mačkané korálky, z kterých určitě něco zase pěkného vytvořím pro potěchu oka i duše.

Účast byla velmi hojná a zákazníci různorodí. V pátek přicházeli obhlížet terén, vyzvídat kde co je a tak; v sobotu se více nakupovalo.

Většina, co se u mne zastavila, si chtěla udělat radost a tak si kupovali malilinkaté andílky (brzy přibudou na web) a magnetky Pamafixany. Prodaly se i jedny náušnice, u kterých mi byl inspirací západ slunce, a to slečně, která kousek dál prodávala nádherné plstěné klobouky. Doufám, že si jednou některý pořídím, byly vskutku neotřelé.

Dále se mi prodal šperk jménem Mandala. Paní si ho vyhlédla a chodila okukovat. Ke konci trhů se zastavil manžel té paní a zakoupil šperk jako dárek k Vánocům.

Bylo mi milou radostí, když se za mnou stavily dvě kamarádky – Jana a Iva. Bylo to moc fajn je vidět a poklábosit. Nakonec mi Iva předala svůj oblíbený kámen, jestli bych z něj nevytvořila šperk. Při pohledu na ten kamínek mne napadl hnedka list, otázkou byl jen jak to hezky obšít, aby kamínek vyniknul a zároveň tolik nebouchal do očí. Zvolila jsem barvy, které jsem našla na kameni a doplnila o pár dalších. Výsledek je zde:

List

List

Při předání se náhrdelník moc líbil. Je mi vždycky potěšením tvořit pro někoho na zakázku, je to vždycky výzva a mám pak i pocit, že mne to posouvá dál v tvorbě. Někdy se také zrodí z vymýšlení postupu i další šperky, které mne napadnou v procesu tvorby.

Dalším zajímavým listopadovým zážitkem byl křest dvou knížek od Jana Bílého, který se odehrával v divadle Kampa.

Při vstupu jsem zaplatila za slosovatelnou vstupenku. Hlavní cenou byla konstelace pohádek a mýtů, druhou byl seminář v Maitree a třetí byly ony dvě knihy.

Raději jsem nelenila, rychle si vybrala místo a šla koupit knížku s názvem „Co se stalo s Popelkou po svatbě“ – knihu jsem zatím ještě nečetla, ale těším se na ní. S úlovkem jsem si šla sednout a byla zvědavá, jak to bude večer probíhat.

V podstatě jsem nic neočekávala a večer byl naprosto perfektní. Měli jsme možnost pozorovat jednu globální konstelaci a pak jednu pohádkovou. Poslouchali jsme hudbu na didgeridoo od Josefa Šponiara, což chytalo za srdce a musela jsem si pak pořídit jedno CD J V závěru večera se křtilo a volně bavilo.
Jeden element nás provázel celým večerem – voda. Ať už byla v globální konstelaci, která jakoby to dění uvolnila, nebo jako živá a mrtvá voda v pohádkové konstelaci.

Co se vlastně za onou vodou skrývá? Je to prapůvodní živel, ze kterého vznikl život, může být spojen s archetypem dítěte nebo panny, jak jsem pochopila v knize „Věda o mytologii“ od Karla Kerényia a Carla Gustava Junga.

Za vodou se ovšem mohou skrývat také emoce a city, nebo obrazná potopa a očista vnitřních krajin. V pohádkové konstelaci jsem vodu vnímala jako vnitřního muže a vnitřní ženu jako prapůvodní archetypy.

Osobně mi přijde téma vody poslední dobou aktuální – být v proudu, jít proti proudu, splývat, odpuštění, city, emoce.

Ráda bych ještě zmínila návštěvu Festivalu francouzského filmu, kde jsme s přítelem zhlédli dvě brilantní komedie. První se jmenuje v překladu „Oui, šéfe“ a druhá s názvem „Hašišbába“.

Když ty dvě porovnám, tak „Oui, šéfe“ je klasická, jemná komedie z prostředí vysoké kuchařiny. Klidně bych ji doporučila jako rodinnou komedii. Hašišbába se motivem trochu podobá filmu Bílá vdova, akorát je trochu drsnější. Hašišbába se prostě ničeho nebojí a servítky si rozhodně nebere. Prozrazovat více nebudu, protože to opravdu stojí za zhlédnutí J U tohoto filmu jsem se smála od začátku až do konce.

List

List

PařížPaříž

Co se Vám vybaví při slově Paříž? Mně osobně parky, Ludvík XIV., móda, šneci a žáby J.

Paříž a její bulváry, parky, domy a lidé. Vše zajímavé, krásné a různorodé. Paříž je městem módy, Napoleona a parfémů. Paříž je… krásná. Praha je tak trošku malá Paříž, zdá se mi …

Pro výlet do Paříže jsme se rozhodli s přítelem teprve ten měsíc, kdy jsme letěli. Nakonec byl vybrán termín od 28. 9. do 2.10. Byly to krásné čtyři dny plné procházek, historie, dobrého jídla a odpočinku.

1. den

První den přilétáme do Paříže na letiště Charlese de Gaulle a odtud vlakem RER do centra porozhlédnout se po Paříži. Navštívili jsme Fontánu Neviňátek. Byla překrásná, zdobena reliéfy soch. Druhá fontána, co jsme zhlédli, byla Palmová fontána (Fontaine du Palmier). Ta byla vzhledem k symbolice pro mne mnohem zajímavější. Na fontáně jsou rozestavěny ve světových stranách čtyři ženy. Jejich věk odpovídá fázím Měsíce (dívka, žena, stařena a pak tzv. Lilith – temná fáze). Pod nimi střeží tajemství čtyři sfingy.

O kousek dál stojí věž svatého Jakuba, kde začínají svatojakubští poutníci svou cestu. Následovalo Center Pompidour, kde se nachází Stravinskiho fontána, dům postavený naruby, který je uměleckou galerií a vyhlídkou. Co mne však zaujalo bylo nedaleko. Jednalo se o masáže přímo na ulici, které nabízeli maséři za dýško. Netroufla jsem si masáž absolvovat, přestože příležitostí bylo po Paříži ještě pár. Posléze jsme zamířili k nejstaršímu domu v Paříži – Dům Nicolase Flamela. Postava Nicolase Flamela se objevuje v šestidílné sáze od Michaela Scotta počínaje knihou s názvem Alchymista J.

Trošku bloudíme a narážíme na krámky s korálky J. Bohužel už je šest a zavírají. Opravdu jsem nečekala, že tam ve velké Paříži potkám něco takového. Během pobytu jsme našli ještě jeden na Montmartru a pak nějaké obchody, kde prodávali bižuterii.

Na konci dne procházíme ulicí Montorgueil, kde jsou sýrárny, masny, rybárny a další. Člověk si zde připadá jako na trhu a je tu krásně. Spousta lidí, vůní a výrobků…jen se posadit a všechno to vnímat.

Příjíždíme do hotelu Formule FI. Vybrali jsme si malý hotel, spíš takovou ubytovničku na přespání. Na pokoji jen manželská postel, nějaké věšáky, stolek, židle, umyvadlo a ručníky. WC a koupelna jsou mimo pokoj.

2. den

Zjišťujeme, že snídaně je pouze sladká. To znamená žádný sýr, žádná šunka. Ochutnávám tak marmelády, které jsou výtečné, pečivo je čerstvé, čaj dobrý a pomerančový džus taktéž.

Dnes máme nabitý den. Začínáme na Montmartru. Jen co vycházíme z metra, tak se ocitáme uprostřed blešího trhu. Plachty rozložené a staré věci poskládané. Rychle proklouzneme a míříme k Sacré-Coeur. Je to nádherný bílý kostel. Neváhám a po prohlídce si na chvíli sedáme uvnitř. Vnímáme klid a krásu toho místa.

Poté, co vyjdeme ven, pokračujeme dál do Montmartru, kde vysedávají umělci a loví turisty. Pořizuji si kabelku s černou kočkou (zapomněla jsem si kabelku doma a připadám si bez ní skoro jak nahá) a hned je víc vidět, že nejsme místní. Jsme lapeni umělci a brzy nato si odnášíme vystřižené podobenky. Cestou dál vidíme artistu se skleněnou koulí, která jakoby visela ve vzduchu – neuvěřitelná iluze.

V obchůdku se suvenýry kupujeme krajinky pro rodiče a pokračujeme k soše muže, jenž prochází zdí. Zpovzdálí sledujeme, protože je u něj skupinka Čechů s průvodkyní. Posloucháme nejprve nenápadně výklad a pak se u sochy muže fotíme. Smějeme se plastice zadku, který je umístěn na zdi nějakým vtipálkem J.

Scházíme dolů směrem k metru a cestou se zastavíme u modré zdi, kde je nápis „Miluji Tě“ vyveden ve všech světových jazycích. Nakonec se vynoříme u Moulin Rouge. Na oběd vcházíme do bistra Deux Moulins, kde byla zfilmována Amélie z Montmartu. Obsluha je perfektní, objednáváme si ratatouille s kuřecím stehnem a vepřové medailónky s bramborovou kaší. K pití si dáváme víno a zároveň dostáváme karafu vody k jídlu.

Po výborném obědě jedeme metrem k Vítěznému oblouku, kde plane věčný oheň na památku padlých ve světové válce. Je to mimořádná stavba, v dálce je vidět La Défense s vlastním moderně pojatým vítězným obloukem. Sestupujeme Champs-Élysées, které je lemováno spoustou obchodů. Na chvíli si v parku u Champs-Élysées sedáme a já nacházím dokonalý kaštan, který si povezu domů.

Přecházíme most Alexandra III. k Eiffelově věži, kam vylézáme až nahoru. Slunce mezitím už hladí Paříž svými prsty. Scházíme dolů přes zahrady Trocadero směrem k metru.

3. den

Třetí den mě můj soukromý průvodce J vede do zahrad Marka Pola, kde je Fontána Objevitelů zobrazená zeměkoulí, kterou nesou čtyři ženy představující čtyři kontinenty. Dále dominují fontáně mořští koně (kůň s ploutvemi místo nohou) a želvy. Je tu příjemně, nicméně pokračujeme do Lucemburských zahrad.

Lucemburské zahrady jsou nacpané k prasknutí. Je tu snad celá Paříž a turisti k tomu :-) . Děti si tu hrají na prolejzačkách nebo jezdí na ponících; cvičí se tu tai-či, pouští lodičky, nebo jen tak posedává a odpočívá. Neodolali jsme, sedli si a jen tak relaxovali; pak si koupili ve stánku obložené bagety a po drobkách krmili žebrající vrabce.

Dnešní den jsme nezakončili v zahradách, ale vydali jsme se k Sorbonně, Pantheonu, prošli jsme ulicí, kde bydlel Ernest Hemingway a James Joyce. Vyhledali jsme nejstarší strom, který je už podepřen betonovými bloky.

Prošli jsme celý ostrov Cité včetně Notre Dame a skončili v palačinkárně na dobré kávě a palačince. Na závěr jsme doputovali ke kostelu Saint Sulpice, který mě dostal. Žádní turisti, uvnitř klid a nádhera. Hned jsem si ho zamilovala a poseděla, vnímala. Vřele doporučuji.

4. den

Nejnáročnější den začal návštěvou Louvru. Frontu jsme stát naštěstí nemuseli. Nohy toho byly ušetřeny, ale….nakonec jsme v muzeu strávili čtyři hodiny.

Prolezli jsme celý Egypt a viděli mumii, sarkofágy; část řeckého sochařského umění, hlavně sochu Venuše Milské a pak hurá k Té dámě…ano, viděli jsme Da Vinciho Monu Lisu. Tam bylo narváno, lidi po sobě šlapali a nebrali vůbec ohledy, každý chtěl být vyfocen nebo si ji vyfotit. Ona jakoby se nám tam posmívala, co všichni tak blázníme.

Když jsme se od ní vymanili, tak jsme ještě hledali Chamurapiho zákoník a pak rychle ven na vzduch. Byla jsem ráda, že jsme se vzdálili ven na svobodu. Čerpali jsme síly v Tuilerijských zahradách, kde jsme se i pak naobědvali (bageta a quiche). Následoval Napoleonův sloup, Opera Garnier a pasáže. První pasáž byla plná hraček, ty další voněly po starých knihách. Byli to takové ostrůvky klidu v rušné Paříži.

Stihli jsme ještě zajít do královských zahrad a vyjít u zlaté Johanky z Arku a Rue de Rivoli ;-) Poslední zastávkou čtvrtého den bylo steampunkové metro na motivy Julese Verna.

5. den

Snídáme a odlétáme.

A celkově?

Přítel to moc krásně naplánoval a dbal na časový harmonogram abychom to všechno krásně stihli. Byla to nádherná dovolená a v Paříži určitě nejsem naposled, protože je tu spousta dalších krásných míst. Jen by to chtělo víc času a zkusit si tam i žít.